Příběh jedné maminky: Odešla jsem od manžela, se kterým mám dvě děti, nyní mám děti čtyři, jsem šťastná a konečně zažívám lásku

Možná se v tomto příběhu poznáte. Zamilovaná žena, nevidí a neslyší. Varovné signály ignoruje. A to, jaký je muž jejich snů doopravdy zjistí až když je pozdě. Růžové brýle se najednou rozplynou a ona nemá odvahu odejít. Jaké to je, když tu odvahu v sobě najde a její život nabere zcela nečekaný směr? Představujeme příběh maminky, kterou vám představíme pouze pod jménem: Zpověď jedné mámy. 

Příběh jedné maminky

Než se rozepíšu, tak se představím. Jsem máma na plný úvazek, aby ne. Čtyři děti, pes, ještěr, morče a kdo ví co ještě by se u nás doma našlo. První dítě, syna, jsem porodila v roce 2006, druhé dítě, dceru, v roce 2010. Tyto dvě úžasné děti, mám z prvního vztahu. Třetí dítě, dceru, jsem porodila v roce 2018 a čtvrté dítě, syna, rok poté. Tyto dvě děti mám se současným partnerem. Jména uvádět nebudu, přeci jen je to až moc osobní.

Konec iluzí 2006

Než jsem otěhotněla poprvé, nebrala jsem žádnou antikoncepci přibližně 3 roky. Když se mi konečně podařilo otěhotnět, bylo mi krásných 23 let. Chtěla jsem děti brzo, věděla jsem, že u jednoho nezůstane. V březnu jsem nedostala menstruaci jenže dlouho mi nevycházel pozitivní těhotenský test. Bylo to dlouhých 6 týdnů. Chtěla jsem to s manželem probrat, bohužel nebyl na to čas, nikdy, buď byl unavený nebo nebyl doma. Když se konečně objevily dvě čárky, byla jsem šťastná a zároveň nejistá co se bude dít. Někde v hloubi duše jsem věděla, že není ten pravý, ale přece nezůstanu sama s dítětem. Říkala jsem si, že když to zvládly jiné ženy, tak já taky a hodně toho překousnu, jen aby dítě mělo tatínka a zázemí. tibibaby-blog-pribeh

Dodnes si pamatuji, že jsem mu to oznámila v autě cestou domů. Reakce? Žádná! Leckterý hráč pokeru by mu záviděl jeho kamennou tvář. Byla jsem zklamaná, čekala jsem aspoň něco, náznak, že je rád nebo není, že se zajímá. Těhotenství probíhalo, tak jak mělo, od 20.týdne těhotenství jsem byla  doma. Pracovala jsem se zvířaty a jinak to nešlo. V té době jsem pochopila, že není vše, jak má být. Rapidně mi klesl příjem a muži se to nelíbilo. Začal být protivný a nerudný. Došlo to tak daleko, že jsem mu musela odevzdat všechny peníze a dostávala jsem „kapesné“, které ovšem nebylo pravidelné. Oháněl se tím, že peníze nepotřebuji, vždyť sedím doma na zadku a nic nedělám. Jak nedělám? Nosím naše dítě! To mi v hlavě znělo den, co den. Zatnula jsem zuby a nějak to přežívala mezi čtyřmi stěnami. Když se bříško začalo zvětšovat a mě už nebylo do smíchu a chtěla se přitulit, získat pocit, že se zajímá a má mě rád. Nevyšlo to, měl moc práce a neměla jsem ho obtěžovat. Víte jaké to je, když si muž hladí láskyplně těhotenské bříško své partnerky? To jsem při prvním těhotenství nezažila.

Měli jsme doma internet, který mi byl k ničemu. Neměla jsem vlastní počítač nebo notebook, byla jsem úplně odříznutá od světa. Jediné kdy jsme mohla sociálně žít bylo ve chvíli, kdy manžel přišel z práce a půjčil mi notebook. Časem si něj nastavil heslo a můj styk se světem byl ještě více omezen. Víte co mě mrzelo nejvíc? Nezajímalo ho, že musíme koupit oblečení pro malého, postýlku, přebalovací pult a další věci se seznamu. Hodně nocí i dnů jsem probrečela. Dávala  jsem si za vinu, že nejsem asi dost dobrá manželka a tím pádem nebudu ani maminka. Psychika udělala své a já se začala do sebe čím dál víc uzavírat. Celé dny jsem byla doma sama se psem, muž odešel ráno v 7:30 a vrátil se v 17.hodin a v 17:30 odcházel pryč do 20 nebo 21. Takže byly dny, kdy jsem mu řekla ahoj ráno a večer. Syna jsem přenášela 10 dní a na jedné prohlídce se ukázalo, že chlapeček má málo plodové vody a špatné průtoky. Verdikt? Ráno plánovaný  císařský řez. Manželovi jsem volala, ať mi donese tašku, když přišel, tak to na mě padlo. Dostala jsem strach, brečela jsem. Jen na mě koukal, neobjal mě, byla jsem mu lhostejná. Osobně myslím, že to, jak jsem prožívala těhotenství má vliv i na vztah mezi mnou a synem a synem a jeho tatínkem.

Snaha o záchranu vztahu v roce 2010

I po všech problémech a přehlížení jak mě, tak syna jsem zatoužila ještě po jednom dítěti. Sama jsem jedináček a nelíbilo se mi to. Otěhotněla jsem po 2,5 letech. Naše manželství procházelo krizí, ale i tak jsem se rozhodla to risknout. Reakce na pozitivní test opět žádná, ležel v posteli a hrál hry na mobilu. Tak nějak jsem to ustála. Byla jsem doma celé těhotenství a plně se soustředila na příchod miminka a na syna. Prvních 12 týdnů jsem mírně krvácela a byl mi nařízen klid. Víte jak vypadal můj klid? Museli jsme  nutně jet koupit nové skříně do ložnice. Naivně jsem myslela, že ty těžké a velké krabice nám dovezou domů a vynesou do 4.patra. OMYL!  S manželem jsem je vynášeli po schodech, během tohoto tréninku jsem měla neuvěřitelné bolesti v podbřišku a krvácela. Nic ho neobměkčilo, prostě se to musí udělat. Druhý den na prohlídce u pana doktora mi bylo řečeno, že mám byt opravdu v klidu a vyvarovat se těmto činnostem. Pane doktore, Vám se to lehce řekne, jenže mě těžko dělá. Konečně se přehoupl 20.týden těhotenství, šli jsme na ultrazvuk.Budeme mít holčičku. Poprvé jsem viděla manžela dojatého. Ukápla mu slza. Zajásala jsem, konečně bude spokojený. Vše se změní k lepšímu, budeme velká šťastná rodina. Ano on byl nadšený, ovšem já stále tahala tašky s nákupem z auta přičemž jsem měla syna za krkem. V pokročilém stádiu těhotenství jsem chtěl pomoc, bylo mi řečeno ať si zvykám, sedím jen na zadku a nic nedělám. Těch psychických ran jsem dostala tolik. I vzpomínky jsou bolestivé.

 Konečně jsem začala dýchat

Psal se rok 2016, když jsem manžela opustila a našla si dosavadního partnera. Musím vám říct, že je úplný opak mého bývalého manžela, jak vzhledově, tak povahově. S partnerem se známe od roku 2014 jiskření mezi námi bylo čím dál tím silnější. 2018 byl rokem, kdy jsme spolu začali bydlet. Moje děti jej přijaly úžasně. Dcera ho sama od sebe začala oslovovat tati a syn ho oslovuje křestním jménem. Oba máme nějaký ten rok  a mé představy o velké rodině ještě nebyli naplněny, domluvili jsme se, že spolu chceme mít miminko. Upozornila jsem ho, že to může nějaký čas trvat, vycházela jsem ze svých předchozích zkušeností tak ať není zklamaný když to nevyjde hned na poprvé. Jaké překvapení, když jsem následující měsíc držela v ruce těhotenský test s pozitivním výsledkem. Co mě ale šokovalo víc, než rychlost mého partnera byla reakce na tu novinku. Byl radostí bez sebe.

tibibaby-blog-pribeh-2Třetí těhotenství po dvou sekcích bylo rizikové a já musela jen ležet. Díky skvělým dětem a úžasném partnerovi to šlo. Obletoval, volal, psal jak se mám, každý večer psal, zda má něco koupit ať nemusím chodit po schodech a bojovat s těžkou nákupní taškou. Při velkém nákupu, raději vyšel hromadu schodů dvakrát, jen abych nenesla nic těžkého. To jak se ke mě choval, jsem neznala, nicméně jeho milé chování ke mě pozitivně ovlivnilo syna a dceru. Najednou pomáhali s domácností, nedomlouvali  a byli hodnější. Připadala jsem si jako princezna. Ke konci těhotenství už šlo do tuhého, dostávala jsem poslíčky do jizvy. Pro někoho kdo to nezažil je ta bolest nepředstavitelná a doslova pokaždé jsem se kroutila a svíjela. Pokaždé když přišel tento stav a partner byl doma, všeho hned nechal a masíroval mi záda nebo vzal děti do pokoje a byl tam s nimi než se mi ulevilo. Když nastal určený termín porodu, tak parter i syn čekali na novorozeneckém oddělení než dovezli naši druhou princeznu  ze sálu, první dcera byla bohužel infekční a nemohla tyhle okamžiky prožít s nimi. Pro mě jako matku to bylo něco úžasného. Syn a partner jsou kamarádi, co spolu prožili „porod“ a mají společný krásný zážitek na který nikdy nezapomenou.

 Čtyři děti stačí, drahoušku

Když bylo dcerce 4,5 měsíce ze srandy jsme si řekli, že zkusíme ještě jedno dítě, vše bylo posvěceno i primářem místního gynekologicko-porodního oddělení. Potěšila mě jeho slova: "jste zahojená úplně luxusně, až bude malé rok můžete začít". No, trochu se urychlilo, protože jsem otěhotněla hned. Radost byla o to větší když jsme zjistili, že čekáme kluka. Bohužel tohle těhotenství mi dalo hodně zabrat, nespala jsem v noci kvůli malé co se budila a plakala, protože ji rostly zoubky. První měsíce jsem strávila na záchodě a do 20. týdne těhotenství nemohla vidět jídlo. Vyčerpáním jsem se několikrát doma zhroutila a brečela a brečela, byla jsem neskutečně unavená a do toho malé dítko. Styděla jsem se to říct partnerovi, abych neslyšela to, co jsem slýchávala. Že o nic nejde, že jen sedím na zadku a nic nedělám. Syn mu to řekl a za to mu děkuji, není špatné říct: potřebuji pomoc. Během těhotenství jsem se stěhovali do většího bytu a já se opět zhroutila. Tentokrát u toho partner byl, vzal všechny děti a odvezl je k mým rodičům a vrátili se až večer. Celý den jsem prospala a pak jsem malou na odpoledne dávala k rodičům celý týden, dala se do kupy a zase fungovala.

V půlce těhotenství jsem se začala otevírat a opět mi byl nařízen klidový režim a další věci… buďme upřímní s malým mrnětem co nechodí se odpočívat nedá. Takže přes den co to šlo jsem s malou ležela na zemi a hrála si s ní a večer, když došel partner domů, převzal směnu za mě. Na konci těhotenství měl i noční směny, protože malé začaly opět růst zuby a mě dělalo problém vstát z postele. Kromě starání se o malou, musel přiložit i ruku v domácnosti. Cítila jsem se pod psa, že nic nezvládnu a začala tak trochu propadat depresím, že nezvládnu 4 děti, psa a domácnost. Vrátili se ty roky, s mým ex-manželem a jeho vliv na mou psychiku. V ten okamžik opět nastoupili moji rodiče a brali si opět malou k sobě. . Bylo důležité, aby si na ně pořádně zvykla a neplakala, protože ji hlídali v době, kdy jsem byla v porodnici. Záměr se povedl a malá v době, co jsem byla na oddělení šestinedělí zvládla skvěle a k tomu si pěkně dědečka a tatínka omotala kolem prstu.

 Víte co mě rozbrečelo naposled?

Když parter přišel a řekl, že mě miluje a obdivuje, jak to doma vše zvládám a nezblázním se. Ano zvládám, ale jen díky němu, protože mi hodně pomáhá a neřeší, když si zajdu ven kávu a zákusek nebo si koupím něco malého pro radost.

Závěrem jen pár slov. Ženy, zkuste se podívat na vztah partnerových, manželových rodičů. Líbí se vám to, co vidíte? Je velká pravděpodobnost, že právě takto bude fungovat i váš vztah. Psychické týrání, je poměrně tabu. Má ovšem mnohem horší dopad na člověka než to týrání fyzické. Pokud jste se dostali do podobné situace, nevzdávejte se. Seberte zbytky vaši důstojnosti, sebedůvěry a síly a změňte svůj život. Je jen na vás, jak svůj příběh budete psát dál. 

 

Když jsme s naši hlavní hrdinkou komunikovali, cítili jsme tu obrovskou vnitřní sílu, kterou v sobě má. Jaký je Váš názor? Máte odvahu změnit svůj život? 

Článek napsala: Zpověď jedné Mámy
Redakčně upravila: Markéta Valentová

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.. Více informací zde.